Knihovna

KNIHOVNÍCI:

Dobrovolní knihovníci:
– EDUARD NAVRÁTIL 1922
– pan FLAIŠER
– manželé PELIKÁNOVI
– Vlasta Jiroutová
– Ludmila Jelínková
– Ivana Ezrová
– Ilona Wimmerová 1986
– Martina Křížová – zástup
– Marie Součkovvá – zástup
– Alena Balcarová – zástup

Profesionální knihovníci
– Zdena Bakešová – od roku 1986

Současnost i minulost

Obecní knihovna Moravany je umístěna v secesní budově, která sloužila bývalému majiteli statku – panu Krátkému – k bydlení a reprezentaci. V roce 1948 byla však znárodněna a následně sloužila nejdříve k ubytování ruských vojáků, poté jako mateřská škola, poté zde sídlila až do Sametové revoluce zdravoncká zařízení praktického lékaře, zubní ambulance a dětský lékař.

Tato budova byla postavena v roce 1907 – stejně jako pardubické divadlo. Je součástí nově vybudovaného Senior centra, které je s knihovnou propojeno bezbariérovým vstupem.

Budova je kompletně zrestaurována a je dominantou náměstí – návse v Moravanech.

Secesní styl budovy je chráněn památkovým úřadem a rekonstrukce se tomuto stylu plně podřídila.

Vstupní hala má ostění tmavé barvy. Hale dominuje původní dřevěné schodiště s ochozem.

Vstup do knihovny je ozdoben bílými plastikami. Prosklený vrch vstupních dveří je zdoben květy, jaké jsou vidět na plakátech Alfonse Muchy.

Vlastní knihovna je zařízena nábytkem, který navrhovali ing.architekt Ilja Coufal a ing. Petr Vrátný. Zhotoven byl firmou QUECBS Nábytek Zlín.

Knihovně se konečně po různých umístěních dostalo „stánku“, jakého si jako jediné kulturní zařízení pro veřejnost, zaslouží.

Než se tak stalo, prošla několika zásadními změnami. Jaká byla tedy cesta naší knihovny? Od zmíněné sokolovny se stěhovaly knihy do základní školy a poté do budovy tehdejšího místního národního výboru – dnešního obecního úřadu. Prostory pro knihy byly velice omezené – ve dvou malých místnostech na m2. Knihovna byla registrována jako místní lidová s dobrovlným pracovníkem. Knihy nakupovala tehdejší Okresní knihovna v Pardubicích, která knihovnu zároveň metodicky řídila financovala i zaměstnance. Do knihovny jsem nastoupila v roce 1986 s tím, že v obci vybuduji profesionální knihovnu se střediskovou funkcí. Spolu s naší knihovnou jsem měla na strarost i dalších 5 knihoven (Slepotice, Uhersko, Čeradice, Trusnov, Radhošť) do kterých jsem pravidelně dodávala soubory knih a také dohlížela na jejich chod. Hned po nástupu jsem zahájila jednání o nových prostorách s tehdejším vedením obce a zástupci Okresní knihovny v Parudubicích.Měli jsme štěstí, protože v té době se stěhovala mateřská škola do nových prostor. Uvolnily se tedy po ní prostory v budově číslo 149 – dnešní lékárně, původně dům manželů Vrabcových znárodněn v roce 1948. S obrovskou radostí jsem se pustili do příprav a následného stěhování. Tuto budovu jsme sdíleli spolu s místním klubem důchodců. Opět prostory trochu omezené, ale podstatně lepší než původní. Přišla však Sametová revoluce a budova byla vrácena v restitucích původním majitelům. Znova stěhování, tentokrát do budovy číslo 17 – u nádraží, původně pekařství. Tyto prostory byly však nevyhovující, vlhké, pro knihy naprosto nevhodné. Vysvobození přišlo v roce 1994, když obec odkoupila od majitelů zrestituovanou vilu, dnešní sídlo knihovny, se záměrem vystavět na rozsáhlém a zdevastovaném pozemku bydlení pro seniory. Součástí měla být i knihovna pro kterou v té době nebylo místo. Stalo se a v roce 1996 se knihovna stěhovala do prostor, kde sídlí dodnes. Jsem ráda, že jsem mohla přispět k rozvoji kultury v obci. Ani jsem si neuvědomila míru zodpovědnosti, kterou jsem na sebe vzala. Zcela nezjiště a s nadšením jsem podle svého nejlepšího svědomí tuto práci vykonávala. Vyplatilo se to, protože jen málokterá obec má tak krásnou knihovnu. Chuť do budování mě vůbec nepřešla. Snažím se stále zdokonalovat prostory a nabízené služby. Každým rokem přibude něco nového pro čtenáře a všechny kdo mají zájem knihovnu využívat. Mou prioritou je ČTENÁŘ a tomu přizpůsobuji i směřování dalšího rozvoje služeb.

 
Zdena Bakešová